Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Po polsku

Obsah

GEOMORFOLOGIE



Lezecké oblasti na Broumovsku spadají, v rámci geomorfologického členění, do celku Broumovská vrchovina (218 km2), která představuje členitou vrchovinu převážně v povodí Metuje na svrchokřídových a triasových sedimentech. Tento erozně denudační reliéf brachysynklinální stavby je silně tektonicky porušen. Nachází se zde strukturně podmíněné tvary (strukturně denudační plošiny, stolové hory, kuesty), skalní tvary selektivního zvětrávání a odnosu kvádrových pískovců. Údolní síť řeky Metuje a jejích přítoků využívá příčné a podélné zlomové linie, vytváří hluboce zaříznutá kaňonovitá údolí. Územím probíhá evropské rozvodí mezi Baltským (Stěnava) a Severním (Metuje) mořem. Leží v chladné klimatické oblasti CH7: průměrná teplota v lednu –3 až –4°C, v červenci 15 až 16°C, počet dnů s průměrnou teplotou 10°C a více je 120 až 140, roční srážkový úhrn 850–1 000 mm.

Pískovcová území Broumovské vrchoviny jsou součástí vnitrosudetské pánve, která má brachysynklinální stavbu a je lemována dvěma pásmy kuest – vnějším a vnitřním. Vnitrosudetská deprese, sledující směr SZ–JV, byla založena variskými orogenetickými pochody v mladším paleozoiku. Pro vývoj povrchových forem reliéfu mělo velký význam saxonské vrásnění, jež od konce mezozoika probíhalo v několika fázích. Využívalo a zvýrazňovalo jednak dislokace založené variskou tektonikou (směrné poruchy SZ–JV), ale vedlo též ke vzniku příčných zlomů. Většina dislokací je dodnes morfologicky výrazná. Ze směrných poruch je nápadný tzv. polický zlom, jenž postihl severovýchodní svahy Ostaše, dále pak bělský zlom a s ním téměř paralelní dílčí zlomy omezující jihozápadní části Broumovských stěn. Příčné dislokace jsou zřetelné především v sever-ní části vnitrosudetské deprese; nejvýznamnější je tzv. skalský zlom, postihující jižní okraj Adršpašsko-teplických skal. Saxonská tektonika se uplatnila i v samotných pískovcových územích, především vznikem puklinových systémů, charakteristických pro kvádrové pískovce.

Křída Polické pánve, která vyplňuje vnitrosudetskou depresi, představuje jednu z vodohospodářsky nejvýznamnějších částí české křídy. Křemenné až arkózní pískovce jsou druhohorní – svrchokřídové z období středního turonu. Středoturonské pískovce jsou skloněné pod úhlem 10–16° směrem k JZ. Materiálem pískovců jsou křemenná zrna o průměru 0,1–0,4 mm, nepatrnou příměs tvoří zvětralý živec. Tmel bývá kaolinický nebo glaukonický, vzácněji křemenitý nebo vápnitý. Běžné jsou limonitové příměsi způsobující zabarvení pískovce do červena a tvořící pevné inkrustace. Pro pískovce je charakteristické podélné zvrstvení. Střídají se polohy tvrdší s polohami měkčími. Nestejnorodostí hornin je podmíněn vznik pseudokrasových jevů – skalnatá údolí, skalní brány, skalní hřiby. Z mikroforem jsou to např. škrapy, skalní mísy, skalní dutinky. Nejspodnější část středního turonu je, s výjimkou oblasti kvádrových pískovců Broumovských stěn na východě Polické pánve, tvořena jemně písčitými slínovci, které směrem do nadloží přecházejí ve vápenité jemnozrnné pískovce (zčásti ekvivalent kvádrových pískovců Broumovských stěn). Pak následuje komplex slínovců, slínitých siltovců a pískovců, vesměs se spongilitickou příměsí. Vrstevní sled je ukončen kvádrovými pískovci, které tvoří adršpašsko-teplický skalní masiv.

Na zvětralinách pískovců jsou vytvořeny kyselé až velmi kyselé okrové a rezivé lesní půdy, železité a humusoželezité podzoly a na některých skalních hřbetech též mladé mělké půdy. Tyto mladé mělké půdy jsou tvořené jen vrstvou suchého surového podzolu a slabou podložní vrstvičkou s písčitým materiálem.  

SKALNÍ MĚSTA

Pískovcovým skalním městem rozumíme seskupení skalních tvarů, vytvořených procesy zvětrávání o odnosu hornin. Skalní města se vyskytují na vysoko položených plošinách, svědeckých vyvýšeninách, skalních hřbetech a údolních svazích. Jsou tvořena horizontálně nebo subhorizontálně uloženými nezpevněnými sedimenty. Úzké soutěsky, širší kaňony, soustavy úzkých chodeb, které tvoří skalní město jsou typickou makroformou pískovcových oblastí. Na Broumovsku jich nalezneme hned několik. Nejrozsáhlejší, a také pravděpodobně nejznámější jsou Adršpašsko-teplické skály, dále to jsou pak Broumovské stěny, Ostaš a Hejda.

Vznik a vývoj pískovcových skalních měst, tedy zvětrávání původně kompaktních pískovcových tabulí, je podmíněn přítomností puklin a různou odolností jednotlivých vrstev pískovce. Souvrství kvádrových pískovců České křídové tabule je proniknuto svislými, navzájem kolmými puklinami a vodorovnými vrstevními spárami. Dochází zde tedy k destrukci tektonicky porušených zón v pískovci, především díky mechanickému zvětrávání, a to zejména kryogenním zvětráváním, mrznutím vody stékající puklinami. Na křižovatkách puklin vznikají nejprve závrty, jež se spojují a prohlubují ve žleby. Na další modelaci terénu se podílely gravitační pohyby, řícení skalních bloků, eroze vodními toky, působení sněhu hromadícího se v soutěskách. Žleby rozdělují hmotu pískovců ve svislé kvádry, které jsou dále modelované podél vrstevních spár a puklin v detailní tvary.

Pískovcová skalní města mají své specifické mikroklima. Vrcholové partie skal a otevřené, jižně exponované skalní stěny jsou vyprahlé a za slunečných dnů se oproti okolí přehřívají. Naopak, v úzkých soutěskách a jeskyních se po celý rok udržuje chladný vzduch. Denní kolísání teplot je minimální. Ve vytváření mikroklimatu soutěsek hrají roli i lokální vzdušné proudy, vodní toky a hlavně řícený sníh, který může v chodbách přetrvávat až do léta. Extrémně chladnými poměry je dán zvrat vegetačních pásem v soutěskách. Stupeň inverze někdy podmiňuje výskyt subalpínských společenstev. Specifické mikroklimatické poměry a samotný povrch skal vytvářejí předpoklady i pro existenci specifických společenstev bezobratlých živočichů, zvláště pavouků.

Nejrozsáhlejším pískovcovým územím jsou Adršpašsko-teplické skály. Rozloha celého komplexu skal činí asi 28 km2. Mají charakter mírně skloněné (k SV) tabulové plošiny, která je denudačním zbytkem tzv. vnitřní kuesty vnitrosudetské deprese, tektonicky značně porušeným, což vyplývá z četných puklinových zón. Vrchol plošiny je na Čápu (786 m), partie při severovýchodním úpatí leží o 300 metrů níže. Pískovcová plošina je zbrázděna systémem kaňonů a rozčleněna tak do několika dílčích celků. Za hranici mezi Adršpašskými a Teplickými skalami je považována Vlčí rokle. V nejchladnějších prostorách nepřesáhne teplota 10°C. V okolí jsou rozsáhlé oblasti soutěsek a skalních bludišť. V roklích se vyskytují alpínské a montánní druhy rostlin (Viola biflora), arktoalpinské druhy mechů (Andreaea petrophila), v tekoucích vodách roste vzácná vysokohorská játrovka (Scapania uliginosa).

Okraje plošiny (především severní) i některé vnitřní partie jsou značně postižené denudací, kde původní stěny kaňonů i strukturní hřbety jsou rozčleněny do soustavy izolovaných skal, vytvářejících na mnoha místech známá skalní města (relativní výška skal je až 80 metrů). Jinde (např. v jižní části Teplických skal) se naopak vyskytují skalní stěny, souvislé v průběhu několika set metrů. Vnitřní části plošiny mají menší skalní členění, které se omezuje jednak na svahy kaňonů, jednak na vrcholové partie. Ke komplexu Adršpašskoteplických skal náleží ještě Skalský hřbet (Skály 694 m), a menší skalnaté elevace Křížový vrch (667 m), Lada (623 m), Borek (566 m) a Lysý vrch (611 m), lemující mezi Adršpachem a Teplicemi nad Metují levý břeh Metuje.

Další pískovcové území v Polické pánvi je stolový vrch Ostaš (700 m), v jehož severozápadním sousedství leží méně výrazná Hejda (626 m). Oba vrchy jsou rovněž součástí vnitřní kuesty. Skalní útvary na Ostaši vystupují jednak na vrcholové plošině a jednak při severovýchodním úpatí. Vrcholová plošina je skloněna (souhlasně s vrstvami) k JJZ až JZ – jde o typický tvar kuesty, ovšem ze všech stran omezené skalními stěnami. Nejpestřejší povrchové tvary jsou ve východní části okraje plošiny (tzv. Horní labyrint), severní okraje spadají téměř kolmými stěnami, vysokými 40 metrů. Při západních až jižních okrajích plošiny dochází vlivem gravitace a zvětrávání k odsedání a řícení skalních bloků. Pod severním úpatím je dislokací (polického zlomu) odčleněna soustava skalních soutěsek, věží a pilířů Kočičích skal (tzv. Dolní labyrint), ukončená v SZ cípu skalní skupinou Kočičího hradu. Od ní je zlomovým údolím Klůčanky oddělena kuesta Hejdy, která je erozními rýhami zbrázděna do dílčích skalnatých hřbetů, z nichž nejvýraznější vystupuje v SZ části.

Nejvýraznějším pískovcovým územím vnější kuesty jsou Broumovské stěny. Tvoří v Broumovské vrchovině kuestu vnitrosudetské deprese. Táhlý hřbet Broumovských stěn (6,4 km2) tvoří přirozenou krajinnou „závoru“ mezi Polickou pánví a Broumovskou kotlinou. Ve směru SZ–JV je asi 12 km dlouhý a téměř všude nápadně nesouměrný. V souladu s úklonem pískovcových vrstev klesá mírnějším svahem k JZ – Polici n. Metují (do Polické pánve), kdežto na stranu opačnou – k Broumovu (do Broumovské kotliny), spadá příkrými skalnatými stěnami na čele vrstev. Temeno hřebene je skalnaté a úzké (80 m), a směrem k JV se postupně rozšiřuje (3 km). Západní svah je pozvolný, rozbrázděný množstvím kaňonovitých údolí. Kromě hlavních (centrálních) roklí – Hruškova, Kovářova, Hájkova – jsou zde i rokle menší, různě se spojující a navazující do větších. Nejvýraznějším kaňonem je Kovářova rokle zaříznutá do pískovcové plošiny na některých místech až 80 metrů. Na dně těchto roklí nalezneme suťové závaly. Dutiny mezi balvany mají nepravidelný tvar – střídají se zde velké prostory s velmi těsnými. Vzniká tak labyrint podzemních chodeb, tzv. suťových jeskyní, např. jeskyně Pod Luciferem dosahující délky až 225 metrů. Vrcholové partie Broumovských stěn jsou tvořeny značně rozsáhlými skalnatými plošinami. Opravdu typická skalní města zde však vyvinuta nejsou. Náznaky skalních měst můžeme naleznout jižně od obce Slavný – Velká kupa, nebo SSV od Signálu tzv. Bludiště. Na JV navazují na kuestu Broumovských stěn severozápadní svahy Stolových hor (Bor 820 m), sbíhající sem z vrcholových partií, ležících již za státní hranicí. Budují je rovněž pískovce středního turonu.

TVARY RELIÉFU PÍSKOVCOVÝCH SKALNÍCH MĚST

Ve skalních městech se setkáváme s mnoha útvary, jejichž vznik je spjat se vznikem města jako celku. Uvádím zde několik příkladů:
Skalní věž: izolovaná část skalního masivu, která byla oddělena při vzniku skalního města. Je to vysoký, zpravidla štíhlý pravidelný hranol nebo sloup.
Skalní stěna: subvertikální nebo příkře ukloněná skalní plocha z obnažené kompaktní horniny. Ve skalních městech tvoří okrajové omezení izolovaných skal a příkrých údolních svahů.
Skalní komín: úzký prostor ohraničený dvěma svislými skalními stěnami, nebo stěnou a věží, popř. dvěma skalními věžemi. Vzniká postupným rozšiřováním vertikálních puklin a trhlin ve skalním masivu.
V některých oblastech vznikají tvary podobné těm, které jsou známé z krasových oblastí – jde tedy o jevy vzniklé v nekrasových (nekarbonátových) horninách – tzv. pseudokrasové jevy. V pískovcových oblastech je značná koncentrace pseudokrasových jevů, které jsou velmi specifické. Někdy lze hovořit i o tzv. „pískovcovém krasu“. Při vzniku a vývoji pseudokrasových jevů se uplatňují procesy mechanického i chemického zvětrávání a odnosu, svahové pohyby, řícení a akumulace skalních bloků. Menší měrou i fluviální a eolická eroze, sufézní subsidence atd. Jednotlivé tvary jsou rozděleny podle rozměrové hierarchie na makroformy, mezoformy a mikroformy. Mezi typické makroformy lze zařadit zejména údolní tvary (kaňony, soutěsky), rozvodní plošiny a hřbety, místy rozčleněné do skalních měst. Na skalnaté svahy i na povrch plošin jsou vázány pseudokrasové mezoformy. Z nich nejvýznamnější jsou jeskyně. Dále jsou to závrty a skalní perforace (okna, brány, tunely) větších rozměrů, skalní hřiby. Mezi pseudokrasové mikroformy jsou pak zařazeny skalní dutinky a výklenky, různé typy škrapů, skalní mísy.

Pseudokrasové jeskyně jsou typickou mezoformou pískovcového reliéfu. V pískovcových skalních městech nalézáme jeskyně suťové, vzniklé v balvanových závalech na dnech roklí a kaňonů, nebo na úpatí skalních stěn. Dutiny mezi balvany mají nepravidelný tvar, střídají se větší s úzkými prostory. Jeskyně v mocnějších závalech mají často více souběžných koridorů, nebo jsou vytvořeny v několika patrech. V Chráněné krajinné oblasti Broumovsko je v současnosti evidováno více než 100 jeskyní. V Teplickém skalním městě se nalézá největší pseudokrasová jeskyně v České republice – Teplická jeskyně. Hloubka západo-východně orientovaného kaňonu dosahuje 80–120 m. Na pravém svahu kaňonu se rozkládá balvanové moře o délce 500 a o výšce až 90 metrů. Zatím je zaměřeno 1 065 metrů chodeb průlezných člověkem. V Broumovských stěnách je to jeskyně Pod Luciferem, která vznikla v balvanovém závalu. Hloubka kaňonu dosahuje až 60 metrů, průměrná velikost bloků přesahuje 10 metrů. Menší suťovou jeskyni, Mariánskou, nalezneme ve střední části Kovářovy rokle. Její délka je přibližně 20 metrů.

Skalní okno je perforace úzké skalní hmoty, jejíž dno leží ve visuté poloze nad úpatím stěny. Rozměry se pohybují od několika decimetrů do několika metrů, ojediněle desítek metrů. Vzniká podobně jako skalní brána zvětráváním a odnosem zpravidla dobře propustných nebo rozpustných hornin, a to často na méně odolných polohách nebo puklinách. Vzhledem k exponované poloze se při vzniku skalních oken může významně podílet i větrná eroze (koraze). Skalní okna větších rozměrů můžeme najít např. v Adršpašských skalách – útvar Milenci (8,5 m výška, 2,5 m šířka), Džbán, Čertův most. Dále pak na Ostaši jsou to útvary Čertovo auto, Trojnožka.

Skalní hřib je mezoforma reliéfu, modelovaná působením geomorfologických činitelů do hřibovitého tvaru, u nichž horní část tzv. hlava překrývá spodní část – nohu. Mezoformy, u nichž je horní část ostře ohraničena plochou deskou velmi odolné horniny, jsou označovány jako „pokličky“ nebo „skalní stoly“. U nás tyto tvary nalezneme např. na Kokořínsku v okolí Vojtěchova. Jestliže přechod v odolnosti hornin je příliš pozvolný, noha je příliš dlouhá a klobouk nevýrazný, takže celý útvar má spíše palicovitou formu, nazýváme tento útvar jako „skalní kyj“. Setkáme se s nimi např. v pískovci na Čápu v CHKO Kokořínsko. Hřibovité skalní tvary vznikají nejsnáze v pískovcích a slepencích, méně často v krystalických horninách. Jejich vznik byl nejdříve vysvětlován jako pozůstatky suchého diluviálního období a za hlavního modelačního činitele byla považována větrná eroze a výrazné teplotní oscilace. Další autoři už vysvětlují vznik skalních hřibů a podobných tvarů výhradně selektivním zvětráváním různě odolných partií horniny.

Velice důležitou úlohu při selektivním zvětrávání horniny zastávají mikroklimatické poměry, tj. větší vlhkost v nižších přízemních partiích, větší teplotní výkyvy, účinky mrazu a působení větru v exponovaných polohách, přítomnost oxidů síry, dusíku a oxidu uhličitého ve vzduchu. Důležitá je i geomorfologická pozice. Tyto tvary se vyvíjejí především na údolních svazích, při okrajích výše položených plošin, popř. na vrcholových částech hřbetů, kde procesy zvětrávání probíhají zvlášť intenzivně. Nezanedbatelnou úlohu hraje i vegetace, např. mechy, lišejníky, která v zastíněných vlhčích místech přispívá k rychlejší destrukci spodních částí bloků a sloupů. Podílí se také na vzniku skalních mís, zejména na povrchu hlav skalních hřibů.

Skalní hřiby ve svrchokřídových pískovcích Broumovské vrchoviny, kde se tyto tvary vyskytují v různých vývojových a morfologických varietách, patří k nejtypičtějším u nás. Na některých místech vystupují z plochého povrchu už jako izolované skály, jinde jsou dosud součástí zbytků rozvodních hřbetů mezi skalnatými roklemi. Hlavní příčinou vzniku výrazně selektivně modelovaných skalních forem jsou ostré změny ve vertikálním průběhu vrstevních facií. Hlavy hřibů jsou vytvořeny v kvádrové facii, obvykle tvořené kompaktnějším pískovcem, kdežto nohy zřetelně vykazují deskovitou (resp. lavicovou) facii, většinou s hrubozrnějším materiálem a menší kompaktností tmelu. Nejužší část skalního hřibu je obvykle při bázi hlavy. Pozoruhodné je též, že poloha deskovitých a kvádrových facií je místy i na krátkých vzdálenostech (tj. v sousedících skalách) proměnlivá, bez plynulého přechodu.

Největší koncentraci skalních hřibů nalezneme v Broumovských stěnách a to na čtyřech výrazných lokalitách: nad obcí Slavný, v okolí Božanovského Špičáku, v oblasti Barklových roklí a na Signálu. Množství hřibů v těchto lokalitách lze počítat na desítky. Lze je nalézt i osamocené, různě roztroušené v celé délce Broumovských stěn.      Méně pěkně vyvinuté jsou na Ostaši a v Adršpašskoteplických skalách. V rámci České republiky je nalezneme také ve skalních městech Českého ráje a Budislavských skal. Jeden exemplář stolovitého skalního hřibu se nachází v Tiských stěnách. Skalní hřiby v žulových oblastech nalezneme nejvíce ve vrcholových partiích Jizerských hor a na Šumavě.

Povrch makro- a mezoforem je narušen nejčastěji vlivem mechanického a chemického zvětrávání a dává vzniknout mikroformám:
Skalní mísa je prohlubeň na vodorovných nebo mírně skloněných skalních plochách. Některé skalní mísy jsou částečně vyplněné srážkovou vodou. Bývají nejčastěji okrouhlé nebo oválné o průměrné velikosti několika desítek centimetrů. Ve vápencích a jiných krasových horninách jsou označovány jako kamenice. Vznikají složitými procesy zvětrávání a odnosu hornin. V jednotlivých fázích vývoje mají vliv procesy mechanické (oddělování minerálních zrn např. gelivací nebo exfoliací), chemické (rozklad některých minerálů) a biochemické (změna vlastností a pH vody). Skalní mísy mohou být vyplněné vegetací, ta přispívá k urychlení procesů, které se podílejí na jejím vývoji. Nejhojněji se skalní mísy tvoří v žulových horninách, zvláště v hrubozrnných granodioritech, ale setkáváme se s nimi i v pískovcích a méně často v jílových horninách.
Odtokový žlábek odvádí přebytečnou vodu ze skalních mís, tvoří ho drobná rýha žlábkovitého tvaru. Vyskytuje se pouze u velmi starých mís a indikuje počátek jejich destrukce. Vzniká v místě, kde je okraj mísy nejnižší, postupným rozšiřováním a prohlubováním tohoto místa ve směru po spádnici. Hloubka žlábku nepřesahuje zpravidla několik centimetrů, jen u největších mís v tropických krajinách několik decimetrů. Odtokové žlábky jsou specifické tvary mikroreliéfu. Přispívají k jeho diverzitě a lze na nich sledovat vývojová stádia reliéfu v určených petrologických a klimatických podmínkách. Skalní dutiny jsou oválné prohlubně zahloubené do skalního povrchu. Pokud se tvoří pod pevnější povrchovou kůrou horniny a do nitra se rozšiřují, jde o tzv. tafone. Jestliže povrchová kůra není vyvinuta, dutiny jsou obvykle mělké a do nitra se zužují. Skalní dutiny se tvoří procesy selektivního zvětrávání a odnosu, zejména mechanických zvětráváním (gelivace, hydratace), chemických zvětráváním (vliv průlinové vody). Poskytují úkryt nižším rostlinám a některým živočichům.
Voštiny tvoří nepravidelnou, více či méně hustou síť drobných, zpravidla 1–5 cm hlubokých jamek, připomínající buňky ve včelích plástech. Voštiny jsou výsledkem převážně chemických procesů zvětrávání a rozpadu hornin. Významný je především účinek vody obsažené v hornině na jednotlivé minerály. U pískovců zejména na tmel, jímž jsou jednotlivá písková zrna navzájem spojena. Účinkem vody i ovzduší dochází ke změnám v chemismu jednotlivých složek horniny a tím ke změnám její pevnosti při povrchu a do určité hloubky pod povrchem. Některé pískovce mají voštiny jamkovité, jiné kukaňovité či zcela nepravidelné. Jinde voštiny sledují pouze určitou polohu v hornině. Jednotlivé jamky se zvětrávají, postupně splývají, přehrádky mezi nimi mizejí. Příkladem velmi starých voštin jsou tzv. skalní hodiny.
Pseudoškrapy rozumíme škrapy vyvinuté v nekrasových horninách. V našem případě tedy v pískovci. Dále to může být v křemencích, žulách, granodioritech. Označujeme tak drobné rýhy, žlábky a hřebínky v povrchu hornin, vyhlodané a vyleptané vodou. Nejčastější typy pseudoškrapů jsou žlábkové, jamkovité a obecné. Na vzniku těchto tvarů se podílejí tytéž procesy jako na vzniku škrapů, tj. chemická koroze srážkovou vodou, huminovými kyselinami apod., ale převážně mechanická eroze. Vyskytují se zejména na okrajích skal a skalních věží, méně často na horizontálním skalním povrchu, na subvertikálních skalních stěnách (žlábkové pseudoškrapy); v České republice se vyskytují ještě v CHKO Labské pískovce, CHKO Kokořínsko, CHKO Jizerské hory.
Železité inkrustace rozlišíme jako rezavé až tmavě hnědé tvarované polohy zřetelně odlišné od sousední žlutavé nebo světle šedé horniny. Jsou to místa, kde nastalo soustředění sloučenin železa, většinou limonitu (FeOHH2O), vzácněji manganu (Mn2O3). Železité složky vtiskují hornině okrovou nebo rezavě hnědou barvu, manganové sloučeniny mají hnědé nebo černé zbarvení. K vysrážení těchto látek došlo většinou z roztoků podzemních vod, popř. prosakujících srážkových vod, a to zpravidla nad méně propustnou polohou. Tyto sloučeniny jsou často vázány na výskyty mladovulkanických hornin, zpravidla však pocházejí z tmele usazených hornin. Jako odolnější horninové partie podmiňují tyto polohy vznik drobných vypuklých tvarů zvětrávání na skalních stěnách. Vyskytují se ve formě tenkých rovných desek a plátů na svislých puklinových plochách, nebo jako vodorovné vrstvy železitých pískovců nebo slepenců. U nás se s tvary železitých inkrustací setkáme v některých částech české křídové pánve, složených z kvádrových křemenných pískovců. Nejdokonalejší formy nalezneme v Ralské pahorkatině.  

Výňatky z bakalářské práce Jiřiny Onderčové –„Skalní hřiby v Broumovských stěnách“, Univerzita Palackého, Olomouc 2002. Převzato z knihy Bohumila Sýkory „Pískaři“, Nakladatelství JUKO, Náchod 2004.